Vstoupili jsme do doby postní, ať už to víme nebo ne, ať věříme nebo ne,
a znám jeden příběh, který se do této doby opravdu dobře hodí.
Jmenuje se Zmizelé písmo, ale dal by se také nazvat o člověku,
který hledal karneval a našel něco mnohem lepšího…
ZMIZELÉ PÍSMO
Za slunného jarního dne vjížděl do italského města Padovy Enrigo Bruno, mladý bohatý obchodník a přemýšlel o tom, že si dopřeje povyražení. Zamířil k hostinci U zlatého klíče a zavolal na hostinského: Příteli, kdepak bude dnes taneční zábava?
Taneční zábava, pane? Ptal se hostinský udiven. Cožpak nevíte, že je dnes Velký pátek?
Co je mi do Velkého pátku? Dnes je takový nádherný jarní den jako stvořený pro polibky, víno a laskání.
V Padově po celý půst nikdo netancuje a žádný hudebník nevezme housle do ruky.
Tak mi aspoň řekněte, kde bych večer našel několik veselých druhů u dobrého vína.
Ve městě nikde. Dnes večer budou všechny hospody zavřené.
Co se to v Padově děje? Dříve se nikdo na půst neohlížel a bylo tu pořád veselo.
Ano, dříve, přikývl hostinský, dříve to bylo jiné, ale od doby, kdy přišel zbožný mnich Antonín a kázal ve městě, je všechno jinak.
Copak je to za chlapíka, ten váš mnich Antonín, že celou Padovu postavil na hlavu? Ptal se nervózně Enrigo.
Je to menší bratr z řádu sv. Františka a všichni říkají, že sám je také svatý, a něco pravdy na tom musí být, protože dělá mnoho velkých zázraků.
Ach, už dávno jsem si přál vidět někoho, kdo dělá zázraky!
Tak jděte večer na náměstí před mariánský kostel, tam bude mít dnes večer poslední postní kázání.
Ale, ne snad venku?
Ano, venku. Protože i ten největší kostel v Padově je příliš malý, než aby pojal všechny posluchače. Tisíce lidí přicházejí na jeho kázání.
Hm, zdá se, že z Padovy se stalo nudné hnízdo, bručel Enrigo. Ale dobře, aspoň si prohlédnu toho vašeho kouzelníka.
Nerouhejte se proti svatým! Varoval upřímně hostinský od Zlatého klíče.
Večer proudily nepřehledné davy k náměstí. Všichni obchodníci měli zavřené krámy, řemeslníci zamčené dílny. Na rozsáhlém náměstí, kolem zvýšené kazatelny, se tlačili chudí i bohatí, vznešená šlechta i žebráci, dělníci i rolníci. Enrigo Bruno, který stál mezi davem, se vesele rozhlížel. Byla tu mnohá sličná dívka, se kterou by si rád vyměnil nějaké slovo, ale žádná neopětovala jeho lákavé a zvavé pohledy. Konečně se objevil očekávaný vážný hubený muž v šedém hávu menších bratří. Nastalo hluboké ticho. Sotva se kdo odvážil vydechnout.
Antonín začal silným hlasem: „Byl vydán pohanům, tupen, týrán, bičován a popliván, trním korunován a zabit.“
Pak začal mluvit tak otřesně o umučení Páně, že mladý muž z Benátek byl sám hluboce dojatý. Již dlouho nevstoupil do kostela, potloukal se po světě, požíval všech jeho svodů, aniž se ptal, jsou-li dovolené nebo zakázané. Mladá léta trávil u vína, v tlachání a při tanci. Nic nebral vážně. Na Boha a duši si stěží kdy vzpomněl.
„Naklonil hlavu a vypustil duši“ znělo mocně z kazatelny. „Nad Golgotou se rozprostřely mraky a nastala tma. Země se chvěla, skály pukaly a mnoho mrtvých vstalo z hrobů. Člověče, ó člověče, smí ti ještě svítit slunce, když zemřel Pán života? Nechvěje se také tobě srdce při pohledu na jeho utrpení? Nepuká skála přede dveřmi tvé duše, kterou uzavřely tvé nepravosti před nesmírnou Spasitelovou milostí? Nechceš také ty povstat z hrobu svých hříchů? Sejmi ho, sejmi ho, člověče z kříže, na který jsi ho přibil. Tvoje pýcha, lehkomyslnost, lakota, smyslnost, zášť ho přibily na kříž. Pohleď, je čas Krista z kříže sejmout. Smiluj se nad ním a smiluj se i nad svou duší. Pohleď, kopí přece probodlo jeho bok a jeho srdce je otevřeno, aby tě přijalo. Pojď, duše a skryj se v této ráně, obmyj se jeho krví. Pro tebe zemřel v nesmírných mukách. Má být jeho utrpení pro tebe ztraceno? Člověče, člověče, přistup ke kříži a sejmi ho a uvidíš div – jeho mrtvá ústa se otevřou a ujistí tě: Tvoje hříchy jsou ti odpuštěny! Vrať se ke kříži, zbloudilé srdce, pojď, přišla tvá hodina.
Když mnich odcházel, lidé se mlčky rozcházeli hluboce dojati. Enrigo však stál stále na místě, jakoby nemohl udělat krok. Dotkla se ho Boží milost. Konečně se protlačil vpřed a podařilo se mu ještě dostihnout onoho kněze, když sestoupil z kazatelny a s hlubokou lítostí mu šeptal: Otče, zhřešil jsem.
Pojď tedy a vyzpovídej se, odpověděl Antonín naprosto vážně.
Ach, otče, vykoktal ze sebe mladík. Moje hříchy jsou veliké a bez počtu, nemám odvahu
je všechny říci.
Dobře si všechno promysli a zpytuj poctivě své svědomí. Nemáš-li odvahu vše říci, napiš to tedy na lístek a přines zítra ráno do zpovědnice, to stačí.
Nuže, slyšel jste ho? Ptal se hostinský U zlatého klíče, když se cizinec vrátil. Ano, slyšel jsem ho, je to světec, odpověděl Enrigo rozechvěle, ale přineste mi do pokoje papír, pero a inkoust, musím něco napsat.
Té noci proběhl duší mladíka celý jeho život. Upřímně uznal, že opravdu velmi hřešil. Pak vzal pero a napsal všechny hříchy tak upřímně, jak jen dovedl. Byl to dlouhý smutný seznam, a stále ještě na něco vzpomínal. Když se domníval, že již všechno napsal, co ho tížilo, byly všechny čtyři stránky bílého papíru plné až po okraj. Časně ráno se vydal na cestu ke kostelu Panny Marie. Dlouho musel čekat, než na něj přišla řada, neboť počet kajícníků byl neskutečně veliký. Konečně klečel před mnichem a podal mu popsaný list. Antonín četl trpělivě vyznání. Ale jak zrakem přehlédl papír, zmizelo na něm písmo, řádka po řádce. A když mu kněz papír vrátil, nebylo na něm ani jediné písmeno.
Otče, jak je to možné? Šeptal udiveně, na listě není ani slovo, ani písmeno!
Pro tvoji lítost Bůh všechno vymazal, odpověděl Antonín, napsal tvoje hříchy do písku jako vinu nešťastné ženy z evangelia, kterou chtěli židé kamenovat. Tak tě miluje. Tak tě Bůh miluje. I o tobě platí slova Bible: „I kdyby matka zapomněla na svá dítě, já na tebe nikdy nezapomenu.“ Hled’, jsi zapsán na mé ruce. Slyšíš, synu, kniha, do níž tě Bůh zapsal, je jeho ruka, pero jsou tvrdé hřeby a inkoustem je vlastní krev. To nikdo nevymaže. Ale tvou vinu napsal do písku. Dech jeho lásky písmo zavál tak, že po něm už není ani stopa. Vina zmizela navždy jako písmo na papíře, kam jsi své hříchy napsal. Pamatuj si to, Synu můj a nezapomeň nikdy v životě. Tvé jméno si Ježíš napsal na ruce, tvé hříchy do písku.
Dal mu pokání a rozhřešení. Propustil jej slovy, kterými Pán propustil kdysi hříšnici: „Jdi a už nehřeš!“
Když vykonal uložené pokání, opustil Enrigo chrám a kráčejíc plný štěstí, šel k hostinci a tam řekl majiteli: Váš hostinec má skutečně to správné jméno – U zlatého klíče. Zde jsem znovu nalezl klíč k pokoji duše, který jsem dávno ztratil. Přišel jsem do Padovy za světskou rozkoší a odnáším si odtud nebeské štěstí.
Po velikonoční slavnosti vyjel Enrigo z města. V rytmu koňských podkov si stále opakoval ona slova: Tvé jméno na rukou, tvé hříchy v písku.
Tak mi připadá, že tou naší hlavní askezí
je otevřít naplno své srdce, se vším, co se tam nachází,
před milosrdným Bořím pohledem. Pak už to jde samo…
Snad se mi to (nám) taky podaří.